Loading ...
Poslední dubnový večer nám sliboval dle rosniček a rosničáků různých televizních médií poněkud „vlhké ovzduší“. To však nebránilo patnácti tisícům lidí, převážně studentského věku, aby navštívili Pražský Majáles, který duněl Stromovkou již od první hodiny odpolední. Rosničáci se tak zcela nemýlili, i když z mraků (až na pár výjímek) neukáplo, areál pražského Majálesu byl provlhlý potem bavícího se davu festivalových fanoušků. Osobně mě z celého večera utkvěli v hlavě dvě věty: „Patnáct tisíc návštěvníků!“ a „Ti ču**** co jdou na metro“, ovšem pokud chcete znát kontext (převážně té druhé věty), tak čtěte dál.
Ale začněme pěkně na začátku 
Odbila šestá hodina a já, jakožto spousta pracujících spoluobčanů, jsem teprve v tento podvečerní čas dojel šalinou (rozumějte tramvají (a né nejsem ostravák, ale moravák )) na Výstaviště. Při krásném slunném podvečeru nám společnost kromě davu festivalových nadšenců dělala i hlídka jízdní policie, která díky svým čtyřnohým pohybovadlům nevyvovala averzi, jakou na spoustu mladých bavících se lidí dělá jakákoliv uniformovaná osoba, ovšem příjemné zpestření již tak krásného parku Stromovka. Proplouval jsem davem lidí a nechával se unášet proudem do samotného dějiště festivalu. I když na mě, jakožto na reportéra, čekala akreditační páska, frontu jsem si s návštěvníky na lístky odstál také a to díky mé drahé polovičce, kterou jsem si přibral jako doprovod s sebou. Peníze, lístek drahé polovičce, drobná bezpečnostní prohlídka a už jsme byli „vevnitř“.
Dav bavících se lidí – přesně to mě razilo hned jako první do očí a slovo Dav je opravdu na místě i se svým velkým Dé. Připadal jsem si jako součást jezera, do kterého tři kluci neustále házeli kameny a tvořili kruhy na hladině. Tito tři kluci byla tři pódia, jež do jezera návštěvníků ládovala hudbou svou pozitivní energii a nezapomenutelnou atmosféru.
Osobně mě štve, že jsem se na Majáles dostal tak pozdě a nechal si ujít Sto Zvířat, Kapitána Lásku a Mig 21 – tohle je má krevní skupina, ale Opičáci (čti Monkey Business) mi to s přehledem vynahradili. Zpěvák Martin Rupert předvedl krom svého vokálu i vynikající šou a svými pyrokousky rozpálil do běla už tak nažhavené fanouškyně.
Když se Monkey Business přídavkem rozloučili s patnácti tisíci návštevníky festivalu popadla mě slina, ale hned první pohled na pivní stánky mi slinu urychleně zatlačily pěkně hluboko do krku. I když výčepních byly hory, člověk se pivka dřív jak po čtvrt hodince (a to zrovna když byla nějaká hvězda na podiu a stánky nebyli „tak zaplněné“) nedočkal. Další zajímavou frontu mohl člověk vidět stát před stánkem s bramboráčky a pohled poukazoval na fakt, že byla třikrát větší než fronta na lístky.
Člověk se ani nerozkoukal, nerozjásal, nerozhýbal (a nerozpil 
) a už tu byla jedenáctá hodina noční, která mě nechutně táhla směrem k metru. Zrovna když jsem se svou drahou polovičkou procházel kolem studentského pódia zaznělo z reprodbeden „…, ale my zůstaneme a budeme se bavit až do rána, né jak ti ču**** co jdou na metro!“ v tu chvíli jsem nevěděl jestli se smát nebo kroutit hlavou, ale svůj cíl hláška od Vagyny dy Praga zjevně u přeživších našla.
Pak už nás čekala jen dlouhá cesta na Holešovické metro a hurá do přeplněných (a to je ještě slabé slovo) vagónů.
A jak to na pražkém Majálesu vypadalo vizuálně se můžete podívat na následujících fotografiích
Reportáž sepsal Daniel „Alx“ Valčík
a atmosféru zfotodokumentoval Petr „Zip“ Hájek
